Helena Matiková: Lidé potřebují kontakt

A máme tu vítěze! Samozřejmě už to nějakou dobu víte, ovšem teď vám přinášíme rozhovor s paní Helenou Matikovou, jejíž výloha se umístila na prvním místě naší vykutálené soutěže.

vyloha-1-2015MY Litvínov: Vaše výloha uspěla v celoměstské soutěži výkladních skříní. V Litvínově je přitom vkusných výloh jako šafránu. Jaká je právě ta vaše podnikatelská filozofie, díky níž nám váš obchod dělá radost?

Helena Matiková: Můj muž si celý dům vyhlédl, už když začala privatizace. Povedlo se nám získat postupně oba obchody a jako takoví jsme následně dostali přednost i při privatizaci celého domu. Peníze, které jsme podnikáním vydělali, jsme postupně investovali do domu. Žádná drahá auta, čtyřikrát do roka dovolená, manžel chtěl domu vrátit jeho původní slávu, protože kdysi v něm bydlíval starosta Litvínova. Začali jsme vnitřkem, zbourali novodobé příčky, udělali jsme okna. A na obchodech tehdy byly hliníkové výlohy, trochu jako pěst na oko.

Jednou ve Slaném muž viděl restauraci s dřevěnými výlohami. A nelenil, zjistil, že je dělal nějaký pan Plhal a oslovil ho, zda by nám výlohy udělal. Pan Plhal připravil úžasný návrh, opravdu technický výkres, vše na milimetry, mám to schované. My jsme dodali dřevo, vše schválili – a potom přijeli výlohy namontovat. To byl… koncert.

Firma přijela, vše měli s sebou, vše sepsáno, výlohu napasovali do připraveného fasády, tam nevidíte spáru, to lícuje… Lidé kolem stáli a koukali, byla to nádherná řemeslná práce.

Samozřejmě to trochu trpí, je to přírodní materiál, dřevo pracuje, ale dům dostal ten punc, který potřeboval.

To je zajímavé. Po rozhovoru s paní Černou mne její maminka vzala dovnitř domu a ukazovala, jak jej zrekonstruovali. S respektem k minulosti stavby. Vypadá to, že máte podobný přístup.

No ano. To musí být. V domě byly některé původní podlahy poničené, nové jsme doplnili ve stejném duchu. Žádná modernizace, snažili jsme se dodržet vše tak, jak to v domě bylo. V chodbě je ještě původní dlažba, dodnes jsou v ní vidět vyježděné koleje od vozíků s prádlem, protože ve dvoře bývala prádelna. Kolikrát si člověk zvrtne nohu, ale ono nám to nedalo, dávat tam novou dlažbu, to ne.

Jak jako obchodník vnímáte fakt, že nejen centrum našeho města je plné omšelých či dokonce prázdných prodejen?

Špatně. Když jsme začínali, začínali jsme asi všichni stejně. Nikdo neměl žádný velký majetek, všichni měli dům na úvěr, jenže někdo to nevydržel a chtěl na domě zbohatnout. Lidé potom kasírují nájmy, do domu neinvestují ani korunu, nakonec dům třeba i prodají. Díky tomu tu máme pár domů, kde jsou nasazeny vysoké nájmy a prázdné obchody.

My třeba, kvůli tomu, že jsou všude markety, můžeme podnikat prakticky jen díky faktu, že jsme ve svém a nájmy máme vlastně symbolické. Zaplatí se energie, něco zbyde na obnovu, to je vše. Když ale někdo chce za malý obchod dvacet tisíc, tak to se opravdu nedá uživit. V takovém obchodě musí být jedna osoba celý den, protože si nemůže dovolit zaplatit prodavačku, markety vzali spoustu kšeftů. To málokdo vydrží.

Těch, kdo podnikají ve svém, je jen pár. Vedle nás Hüblovi, paní Menšíková, jinak ostatní jsou spíše pronájmy. A ty jsou v Litvínově vysoké. To obchody dusí. A zrovna tohle není vina města. Je vinou majitelů, že to dopustili, nejsou schopni jít na rozumnou cenu. Samozřejmě, mohou mít dům na úvěr, ale dle mého je lepší mít rozumnější nájem než dva roky prázdný dům.

Ono asi není ani lehké v takových podmínkách obchod rozjet.

Ano, vždyť jde také o to, že lidem chvíli trvá, než si na obchod zvyknou. Než se naučí chodit. A je také těžké s čím podnikat. Lidé říkají, tady není žádné slušné sklo, porcelán. Jenže k tomu zase chybí kupní síla.

Víte, co chybí mně? Sýry. Když si chci nakoupit na náměstí, jen tak na víkend, na oběd, neseženu dobrý sýr. Musím pro něj do supermarketu. A tam když už jdu, samozřejmě si koupím i další věci. Možná už jenom fakt, jestli je možno udělat v centru kompletní nákup, může hrát roli při rozhodování, zda lidé přijdou sem, nebo zajedou autem do marketu. Což se, svým způsobem týká nejenom potenciálního majitele sýrárny, ale i ostatních.

Je pravda, že delikatesy tady chybí. A jsou lidé, kteří si rádi dopřejí. Ale je to všechno…

My se teď bavíme na městě, řešíme třeba parkování. Já vím, že jsou návrhy, aby se tu neparkovalo vůbec, jenže já to vidím jinak. My potřebujeme, aby přišli ti majetnější lidé, kteří pracují, mají méně času, přijedou, nakoupí, odjedou. Lidé, co se celý den válí na lavičkách, ti nám kšeft neudělají. Ale to je věčný boj. Pěší zóna, řekne se. Pěší zónu mají lidé k Lidlu a ke Kauflandu, to vidíte, jak tam proudí. Ve městě je pár lidí.

Myslíte si, že úroveň ostatních obchodů, sortimentem počínaje, výlohou konče ovlivňuje i váš byznys?

Taky. Už jenom uzavření Komerční banky na náměstí ovlivnilo obchody. Třeba i lidé, kteří jsou na sociálních dávkách, vyzvedli si peníze a šup, šli si mimo jiné i nakoupit. Teď ne. Je na jiném konci města, lidé volí jiné obchody. Znamená to samozřejmě další odklon lidí z náměstí. Prázdné obchody chybí i nám. K nám do obchodu s punčochami jezdí třeba i lidé, co přijedou jednou za rok. A oni se ptají, co se to tady v Litvínově děje.

A určitě mají vliv i ty výlohy. Ačkoliv je to samozřejmě i o ceně. I když mají nejhorší výlohu levné potraviny, lidé tam jdou. Ale co je ve výloze, je-li tam něco, to láká.

Jak s vámi město jako s obchodníky komunikuje? Máte nějaká pravidelná setkání s jeho zástupci?

Spíš nárazově, nebo vůbec. Teď jsme řešili kanalizaci, abychom si třeba mohli naplánovat dovolenou, až to bude nejvíc rozkopané. Byl nám slíbený harmonogram, do dneška jsme ho nedostali. A je to už skoro hotové. (rozhovor probíhal o prázdniny, pozn. vel. odp. red.)

Podporu zkrátka necítíme, spíš naopak. Viz parkování. Někdo vymyslel parkovací karty. Pro trvale bydlícího 250 korun, pro nájemce 400 korun měsíčně. V Praze se to snad pohybuje kolem 1.800 korun ročně (700 Kč v modré zóně pro první vůz fyzické osoby s trvalým pobytem, pozn. red.). My jsme argumentovali tím – kdo z Litvínova, trvale bydlící, si platí parkování před domem? Cítíme se tím hendikepovaní. Proč zrovna jenom my?

Nejhorší je nedůvěra. Vysvětlovali jsme si s vedením města, jak postupují dealeři. Město sleduje na kamerách, že tu stojí auto – a nic se neděje. Dobře, ale tam se nemusí nic dít. Dodavatel vezme dva kufry, prohlížíme zboží, uděláme objednávku, on potom odjede. A je tam třeba hodinu.

Tyhle věci jsou trochu i o obchodním styku. Padl dotaz, zda nemůžeme objednávat přes internet. Ale ti lidé jsou zaměstnaní, je to jejich práce. Kdyby všichni vše objednávali přes internet, je daleko vyšší nezaměstnanost a také… Já si zboží ráda prohlédnu, osahám a vůbec, kam takhle dojdeme?

Sama třeba trvale neprodávám. Ale když třeba zastupuji prodavačku, ti lidé, ti si pořád chodí do krámků i pokecat. Proberou své problémy, často si klidně budou povídat hodinu. Lidé potřebují kontakt. A moje prodavačka, je šikovná, a mně pak přijde někdo pro ponožky a říká, no já nevím, no ona už ví, no na toho mýho přece. A já koukám jako jelen. Osobní kontakt je dobrý. Vždyť to v marketech vidíte. Tam jsou stroje u těch kas.

Číslo padesát devět prosíme na pokladnu!

No, přesně tak.

Být obchodníkem zrovna v Litvínově asi není dvakrát snadné. Čím vám město v posledních letech jako obchodníkům podle vašeho názoru pomohlo, vyšlo vstříc?

Pozitivně vnímám podporu, kterou soukromým osobám i obchodníkům nabízí formou nízko úrokových půjček na úpravu bytů a staveb. Tu jsme i my využili.

Je naopak něco, čím vám dle vašeho soudu zbytečně život komplikuje?

No. Už před deseti lety, když se rušilo tržiště, snažili jsme se, aby se přestěhovalo na náměstí. Já si totiž ještě pamatuju, když to tržiště tady bylo, na náměstí. Každou sobotu, ti lidé do města přišli. Obíhali jsme trhovce, ti byli pro, měli jsme petici, všichni byli pro. Pro jeden den by se uvolnila doprava, pan starosta Zdražil byl pro. Já říkala, podívejte se na velká města, Prahu, Norimberk, Drážďany, tam jsou všude tržiště na těch největších náměstích, přitahuje to lidi. A to je filozofie obchodu.

A zastupitelstvo pak řeklo ne.

Obdobně, když jsme chtěli zprůjezdnit město. Omezit rychlost klidně na dvacítku, jak to je v pěších zónách. Pan Šťovíček byl pro, šlo to do komise, ta řekla ne. A bylo. A co já vím, když se měl stavět Kaufland, tam komise stavbu nedoporučila, kvůli přetíženosti křižovatky – a je tam. Takže někdy to rozhodnutí zvrátit jde, někdy ne. A člověk potom trochu ztrácí elán. Přitom jsme ani nikam nebyli pozváni, k diskusi, návrh obhájit, zdůvodnit.

Jestli tomu dobře rozumím, ač se třeba můžeme lišit v některých názorech, vadí vám hlavně to, že se neměří stejným metrem.

Určitě. Ani se nedá. Já jsem argumentovala, co když mi přijede návštěva, v sobotu, neděli, když to nikoho neomezuje? To nemohou zastavit u mne na parkovišti, když je prázdné? Ne. Museli by si zaplatit další parkovací kartu. Takže mně přijedou dvě návštěvy a já budu platit tři karty na jedno odpoledne? Já za to nemůžu, že bydlím na náměstí. Je to kolem dokola.

Už jsme řešili i co a jak, až se dodělá kanalizace, povrch, znovu se bude řešit zásobování. A zřejmě tak, že my dáme dealerovi papírek, že u nás byl v obchodní záležitosti. Pokud ho pak policie bude kontrolovat, prokáže se tím. A už zase se nastolilo, že to bychom mohli dát klidně komukoliv. Jenže – to budeme postupovat tak, že mezi námi bude nedůvěra? Vždyť si snad musíme trochu věřit, když tady chceme vedle sebe žít.

Je něco, co v Litvínově coby obchodník v tuto chvíli postrádáte? Obecně, v centru?

On se ten problém vylidněnosti týká všech měst. Na náměstí vlastně nebydlí žádní lidé, ty objekty jsou prázdné. Úřady, kanceláře, trvalých nájemníků pár. Navíc na krajích jsou markety, spousta lidí do centra nepřijde. V tom jsou na tom všichni stejně.

Jak spolu litvínovští obchodníci komunikují? Formálně, neformálně?

Asi znáte spolek WomenNet kolem paní Hellmichové, to je taková dámská záležitost. Tam se scházíme, vyměňujeme zkušenosti nebo i ona zve lidi, od nichž se můžeme něco dozvědět, to jsou hezké akce, občas i kulturní. Nejenom nějaká „drbárna“. I když spíše ženské. Ale ono zas těch mužů tady… I když jsou tu, Peddy, pan Čerňanský, pan Palouček, to jsou spíše technické směry. Známe se, oslovíme se, pozdravíme, ale že by byl nějaký spolek, kde bychom se sdružovali všichni, to ne. Spíš ta „babská jízda“. /smích/

V éře internetu a supermarketů to mají drobní obchodníci těžké. Přemýšleli jste někdy nad hlubší spoluprací? Koordinací vzájemných aktivit? Hrou na notu patriotů? Slevovou sobotu ve všech “litvínovských” obchodech? Společnou komunitní FB stránkou, kde budete společně sdílet novinky, akce? Spolupořádáním sobotního trhu?

Já nevím. Ono třeba zlevňovat z toho, co člověk vydělá, když musí zaplatit prodavačku, odvody, náklady, tak nevím, jestli ty obchody by byly schopné přizpůsobovat se zrovna tady tomu. Každý také musí z něčeho žít. Já už jsem si raději vzala důchod, abych uživila dvě prodavačky, pak jsem stejně musela jednu pustit. Je to jen tak tak. Na zbohatnutí to v žádném případě není.

Rozumím. Přesto, nebude to jedna z posledních věcí, které budou zbývat? Širší spolupráce? Některé obchody jsou zavedené, některé to mají složitější. Existují i odvážnější věci typu místní měny. Ta vede lidi k nákupům a tedy podpoře lidí v místě jejich bydliště.

To by u nás asi vůbec neuspělo. Litvínovský úřad místní obchodníci vůbec nezajímají. Když se u Pachtů dělala rekonstrukce topení a všeho, ti byli úplně odříznutí. Neustále chodili na úřad, protože viděli, že tam v osm hodin přijdou pracovat dva lidé a ve tři odejdou. Teprve teď najednou všichni objevují Ameriku, že na dálnicích se dá dělat i v sobotu a v neděli, to přece šlo dávno. Ze strany města zájem prostě není. Vždyť si vezměte Tesco, to tady taky bylo úplně zbytečné.

Náš rozhovor bude číst řada lidí, kterým Litvínov není lhostejný. Co byste jim vzkázala, ať už z pohledu osobního či z pohledu místního podnikatele?

Aby nám zůstali věrní a aby to tady k něčemu vypadalo. Co jiného si přát, když tu žiju? Hlavně aby nám neprolomili limity, za to bojuji také. My si pamatujeme Dřínov, tu krásnou horní cestu, všechny ty věci byly zrušeny úplně zbytečně, třeba i Libkovice. Vždyť tam se nikdy netěžilo. Já jsem v té době pracovala na šachtě, pamatuji si to. Když tam ten Břicháček seděl v té poslední chalupě, nechtěl ji nechat zbourat – a nakonec se tam vůbec netěžilo. A nechci, aby to dopadlo tady stejně. Aby nám ten Litvínov trochu vzkvétal.

Děkujeme za rozhovor!

matikova

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *